LITOGRAFIE
Silná deska žlutošedého jemnozrnného vápence. Krouživými pohyby kamene po kameni s přísadou písku grafik plochu jemně rozzrní nebo zrcadlově vyleští. Na zrnitou plochu se kreslí křídou, na hladkou tuší. Může se použít štětce i pera. Křída i tuš musí být mastné. Poslyšte, co všechno litografická tuš obsahuje: skopový lůj, vosk, marseillské mýdlo, šelak a samozřejmě jemné lampové saze. Mastnota je podmínkou a základem litografie. Když je na kámen převedena kresba, přetře se povrch žlutozelenou kašovitou tekutinou, která obsahuje arabskou gumu a kyselinu dusičnou. Pak se povrch umyje vodou. Zdánlivě se nic nestalo, došlo však neviditelné chemické reakci. Mastná kresba se důkladněji propojila s kamenem, její mastnota prostoupila povrch. Kámen se potom navlhčí. Vodu přijmou jen místa, kde není masná kresba. Široký váleček nanáší barvu, která se uchytí naopak na mastné kresebné stopě. Mokrý povrch kamene naopak barvu odpuzuje. Tlakem ve speciálním lisu se pořídí otisk. Kresba byla sejmuta z plochy.

SUCHÁ JEHLA
Měděná deska. Ruka drží ocelovou jehlu v kolmém úhlu k lesklému povrchu. Tlakem vyrývá do povrchu rýhu. Kov vytlačený hrotem jehly vytváří po okraji brázdy vyvýšený hřebínek. Odborně se mu říká grádek. Čím větší přítlak, tím hlubší a širší stopa, tím také vyšší a hmotnější grádek. Barva je zatřena dovnitř rýh. Při stírání z povrchu zůstane částečně uchycena na okraji hřebínku. Vlhký papír přijímá nejen barvu z prohlubní, ale i zbytky barvy z plochy. Proto jsou linky u suché jehly neostré, rozpité, jakoby roztřepené.

Miroslav Houra: Jak se dívat na grafiku